V Praze ho po příjezdu vítala čestná jednotka německých vojáků. Než se stačil zorientovat, co se děje, v Praze již řádila einsatzkomanda gestapa. V rámci akce Gitter (Mříže) bylo zatčeno nejméně 4639 komunistů, německých a rakouských emigrantů, socialistů a pacifistů. Zatýkání bylo prováděno za pomoci českých bezpečnostních složek v takovém rozsahu, že zatčené nebylo kde umístit. Proto již 18. března byl vydán rozkaz o přezkoumání zatčených. Stovky komunistů zatčených v akci Gitter byly poslány do koncentračních táborů. A to byl jen začátek gestapáckého teroru u nás.

Dříve než Hácha byl v Praze Hitler, který se přechodně „nastěhoval“ na pražský Hrad. Odtud blahosklonně odpovídal na volání a skandování příslušníků německé menšiny. Hned následující den spatřil světlo světa „Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava“. To vše a další Hitler stačil, než si Hácha, nyní již státní prezident, „odpočinul“ po vyčerpávajícím jednání v Berlíně.

Z našich dědů, rodičů se tak přes noc stali občané protektorátu, aniž by se jich někdo jen pokusil zeptat, co o tom soudí. Samozřejmě projevit své skutečné mínění o této změně i dalších, kdy se naše sídelní území vrátilo do lůna říše, již nemohli. Honící psi gestapa řádili na „protektorátním území“. Stačilo slovo, výkřik a následovala tvrdá odveta, provedená s germánskou důkladností.

Ani reakce na to, že nás Němci od prvních protektorátních dnů vyjídali, díky loupežnickému kurzu koruny k marce, 10 :1, nebyly na veřejnosti slyšet. Spíše nám „český“ protektorátní tisk dával na obdiv velkomyslnost Němců, kteří pro naše chudé dělali a rozdělovali eintopf, i když zájem o něj byl nečekaně malý. A tak na Němce na našem území čekalo šest let tučných. Pro nás však, ve srovnání s příděly okupantů, nastala doba téměř postní, chudá.

A co na to hradní lidumil, Emil Hácha? Na nás jakoby zapomněl a stále mluvil jen o říši a její velkomyslnosti k nám. Však to našim protektorátním ochráncům dalo fušku nás chránit. Chytat „židobolševíky“, kteří rozvraceli naši protektorátní idylu, to nebylo lehké. Samozřejmě jsme museli za takovou ochranu platit. Kolik to bylo? Dnes to asi ví již málokdo z nás. Ročně to byly zřejmě miliardy. Ale i kdybychom to chtěli dnes vědět, kdo nám to řekne?

Ale nejen to! Jaksi nám chybí ti dobráci, kteří při církevních restitucích řvali, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno. Němci nás však okrádali a loupili u nás šest let, a v posledních měsících války pozabíjeli mnoho našich lidí a nadto nám způsobili obrovské materiální škody. A hle, když začneme mluvit o reparacích, které nám Německo dluhuje, jde o více než 5 bilionů korun, tito včerejší „vlastenci“ dnes mlčí. Oněměli. Od tohoto tématu jdou rychle dále a jako by nic neslyšeli. Jsou asi na tom se sluchem stejně špatně jako němečtí diplomaté na samém počátku 90. let minulého století.

Nejdříve slibovali reparace, jakmile se Německo sjednotí, pak jsme museli ještě čekat, až budou ukončeny celoněmecké volby, a nakonec s námi o reparacích nekomunikovali a nekomunikují dodnes. Jaká škoda! Necháme to tak? Nebo budeme požadovat na Německu zaplacení reparací? Bude nás slyšet, až nás budou minimálně deseti tisíce, statisíce či miliony. Kdy to bude? Až lidé pochopí, že jsme v dluhové pasti do dluhové pasti, jejíž splácení, provázené silným propadem dosavadní životní úrovně, by se mohlo protáhnou na mnohá léta, a že jediným zdrojem, který nám umožní oddlužení státu a investovat další stamiliardy do ekonomiky a do sociální oblasti, jsou reparace.